Dita Fuchsová

JAK VIDÍ DITU FUCHSOVOU OLCHAVOVA.CZ?

Z Dity sálá neuvěřitelná energie, domluva s ní je vždy rychlá, přímá a hlavně lidsky příjemná. A stejně vlastně funguje i na seminářích – nechodí dlouho kolem horké kaše, jde rovnou na věc, ani nevíte jak a nenápadně a velmi laskavě vás dostane na hranici vaší komfortní zóny, kde se začnou dít velké věci! To chce speciální talent a Dita ho má.

Když řeknu, že je spolehlivá, dává to tomuto slovu zcela nový význam, no posuďte sami: Měli jsme domluvené školení, tuším v Olomouci. Večer před školením pípne e-mail: „Ahoj, zítra místo mě nastoupí kamarádka XY, všechno je domluvené, spolehni se, kvalitu garantuju. Promiň stručnost, rodím.“ Chápete? Na porodním sále s notebookem na těhotném břiše zajistí za sebe náhradu. Chlapeček se prostě chtěl narodit dříve, než bylo naplánováno.

PŘEDSTAVUJEME VÁM DITU FUCHSOVOU

Zásadní otázka na úvod – umíš prosím NEodpovědět na e-mail nebo sms do tří minut? Já tu zkušenost s tebou totiž nemám.

No, to záleží na tom, jestli jsem se rozhodla, že budu nebo nebudu on-line. Když se rozhodnu, že budu on-line, reaguju asap, jak říkají Angličani, protože nechci věc posunout do dlouhodobé paměti. Odpovídám proto velmi rychle, velmi stručně, a tomu odpovídá třeba i chybovost. Ale nechci, aby to vyznělo, že jsem závislák. Když se rozhodnu, že pojedu na dovolenou, umím vypnout.

Dito, vyprávěj, jak se z rožnovské cérky stala dnešní pražská Dita Fuchsová? Tvůj životní oblouk je velmi interesantní. Můžeš ho prosím popsat?

To zní, jako by ta Dita Fuchsová bylo něco velkého... Rožnovská cérka se chtěla stát spisovatelkou a vykřičet do světa ty pravdy, ale nezjistila jsem, na jaké škole se spisovatelky učí, tak jsem zkusila novinařinu. A protože jsem byla taková Hermiona Grangerová, tak jsem udělala přijímačky, vystudovala a zkusila kariéru v médiích. Postupně jsem ale zjišťovala, že člověk je kolikrát zaplacený spíš za to, co nenapíše, a že vydavatel upřednostní inzerenta před hledáním pravdy. Zkátka jsem pochopila, že investigativní novinářka nebudu, protože jsem ryzí idealistka.

Šla jsem do České televize, částečně také proto, že ČT po revoluci vyhodila spoustu lidí, kteří se jakýmkoli způsobem potkali s minulým režimem. Takže každý, kdo mluvil slušně a spisovně, měl šanci. Já ze střední Moravy, kde je pořád krásná čeština, jsem se dostala poměrně rychle na obrazovku a udělala v ČT nějakou kariéru.

Ve chvíli, kdy jsem chtěla zkusit něco dál a ČT mi to nenabídla, se ocitl na scéně můj dlouholetý kamarád Pavel Dostál. Říkával mi otcovsky blběnko . Dostál mě dostal na ministerstvo kultury, kde jsem dělala dva roky mluvčí. Neměla jsem lepšího šéfa! Byl to sice chaot, ale neuvěřitelně rovný člověk, zásadový. Byla to hezká doba. Kdyby byla sociální demokracie složena z lidí jako Dostál, tak ji asi volím a dnes všechno vypadá jinak.

Pak jsem se nechala zlanařit finanční skupinou PPF. Tenkrát platilo, že v komerční sféře dostaneš klidně dvojnásobek toho, co ve státní sféře, dnes už to myslím neplatí. Přešla jsem tak definitivně ze strany novinařiny na stranu public relations. Přišlo první dítě a pochopila jsem, že v tomto shonu druhé dítě mít nemůžu. V PPF jsem zažila spoustu chytrých lidí, kteří neuměli své informace sdělit novinářům. Pomáhala jsem tam překlenout řeku nedorozumění mostem porozumění, sladit ekonomické a odborné ptydepe s potřebami novinářů a podat vše co nejjednodušeji. Zjistila jsem, že mi to vlastně docela jde, neurazit zjednodušením toho velkého pana ekonoma a přitom vyslyšet požadavky novinářů. Toho si asi všimli i novináři, kolegové a odborná veřejnost, protože jsem v roce 2007 v anonymním hlasování dostala cenu Mluvčí roku.

Z PPF jsem odešla, narodilo se druhé dítě a postavila jsem se na vlastní nohy. Zkoušela jsem lektořit a čím dál tím víc mě to bavilo. Vyzkoušela jsem si, že na některé otázky klientů umí odpovědět jóga. Zklidnit se, vyčistit si hlavu, pracovat s dechem. Jakmile si člověk zamedituje, v hlavě se objeví těch pár důležitých slov, která chtěl říct. A tak jsem začala žít s jógou, a to trvá do dneška.

Ještě bylo jedno intermezzo u Zdeňka Bakaly a jeho manželky Michaely. Zadání bylo – máme peníze, ale špatný mediální obraz. Přišla jsem s nápadem, aby financoval českým dětem studium v zahraničí, protože on sám, jak říkal, a nevím, jestli je to legenda nebo fakt, odešel s pár dolary v kapse a získal kvalitní vzdělání v Americe.

No a pak jsem byla v nemocnici. Ke čtení potřebuješ světlo, to ale může obtěžovat spolupacienty. Pochopila jsem, že audio je cesta, kterou je dobré jít. Lidi budou čím dál tím starší, budou chodit do nemocnic, budou mít špatné oči. A tak jsem doma u manžela prosadila audiostudio. Natáčíme audioknihy, načítáme Respekt, vymýšlíme podcasty a tak. Takže teď stojím na třech nohách – audiostudio, lektorování a moderování. To nejdůležitější je ale to, že jsem matka dvou dětí. To je něco, co nejde posunout, kariéru člověk může udělat ve dvaceti i v šedesáti, žena rodičovství prostě neposune. Když něco poděláš v rodičovství, má to mnohem horší následky, než když se něco podělá v práci, nebavím se o lékařích. Když poděláš rodičovství, tak se pak prostě nediv.

Tak to je moje cesta cérky z Rožnova do Prahy. Jinde se novinařina tehdy nedala studovat .

Která z těch rolí, které máš za sebou, tě nejvíce poznamenala, a myslím v dobrém i v tom méně dobrém.

Po pravdě mi nic konkrétního nevyskakuje. Možná kdybych žila v jiné zemi a mohla se věnovat té své primární touze být spisovatelka, mohlo se vše vyvíjet jinak. Když jsem studovala, dostala jsem od legendárního profesora Petruska z nějaké seminárky známku jedna až dvě s poznámkou „naivní, leč čtivé“. Tak třeba bych byla čtivá spisovatelka. Ale vlastně nevím, opravdu nevím.

V průběhu své kariéry jsi měla v péči mnoho klientů. Pamatuješ si na někoho, kdo se díky tvé péči hodně posunul, změnil?

Ano. Byl ve vládě a myslím, že ještě bude. A pak lidi z byznysu, kteří uměli okouzlit lidi kolem sebe, a pak uměli okouzlit i novináře. Platí si mě za to, že musí vypadat, jako že jsou bohem obdarováni. Tady ale musí přijít tečka.

Pokud vím, jsou ve vaší rodině doma více vědy exaktní než humanitní, oba rodiče jsou matematici. Kdo nebo co tě inspirovalo k cestě, kterou ses vydala?

Vlastně nevím. Já jsem vždycky strašně moc četla, mayovky jsem přečetla v deseti, když mi bylo dvanáct třináct už to byly knihy pro dospělé, Tichá dohoda, Svět podle Garpa a tak. Prostě hltač knih, žila jsem v nich svůj paralelní svět.

A jak tě napadlo spojit jógu s komunikačními dovednostmi?

Mediální školení, komunikační dovednosti jsou soft a neměřitelné. A když mluvím s byznysmeny, oni potřebují vzoreček. Moje zkušenosti a rady za vzoreček ale nepovažují. Když jsem pro ně ty vzorečky hledala, v té chvíli přišla jóga. Rovný postoj řečníka, pozice hory, způsobí, že řečník vypadá větší, autoritativnější, postoj umožní automaticky lépe dýchat. Nebo v meditaci – když uděláš toto a toto a uděláš to správně, v hlavě se stane toto. A to jsou vzorečky, kterým klienti, kteří se velmi často rekrutují z exaktních světů, věří a se kterými umí pracovat.

Kde všude už jsi se svými svěřenci jógovala a kde ještě ne, přestože po tom toužíš?

Jóga se cvičí do 108 let, takže mám ještě polovinu před sebou. Chci se dostat na strašně moc míst, ale vlastně si to neplánuju, protože největší zklamání přichází z nenaplněných očekávání. Procestovala jsem zejména Itálii, protože můj muž je nadšený milovník Itálie a pro naše klienty je obrovskou přidanou hodnotou, když průvodce ví o zajímavých místech u moře, v zahradách, zná památky. Byla jsem také na Bali, na Mauriciu, ale to jsou lokality, kde by vás bavilo úplně všechno. Jóga tam patří, ale člověku je tam báječně i bez ní.

Komunikace, o které mluvíš a které se věnuješ, má blízko k učitelství, ale jak se stalo, že hodně lektoruješ? A je lektorování pro Olchavova.cz něčím specifické?

Hm, lektorování a učitelství. Jednak jsou babička a dědeček z tátovy strany učitelé, máma je učitelka. Pak cvičím jógu s dětmi, které jsou jiné. Je to jedna z nejtěžších disciplín, moc mi to nejde, ale ty děti mi ukazují, že mi to snad přece jenom jde. Provozovatelka školy, z níž jsou tyto děti, mi říká, že mám talent pro učení. Hezky se to poslouchá. Já nejsem člověk řádu, nevím, jestli bych byla schopná v rámci rozvrhu něco dělat týden co týden, nebavilo by mě to, potřebuji více volnosti, a tu mi lektorování dává. A Olchavova.cz? Hele, vy jste mi otevřely dveře ke všem učitelům, vy jste pro mě number one v možnosti lektorovat nekomerční sféru. Prostě když vzdělávání učitelů v progresivních a důležitých oblastech, tak Olchavova.cz.

Žiješ v rodině mediálně velmi známé, manžel je režisér, švagr novinář, tchyně divadelní režisérkou a dcerou herce Zdeňka Štěpánka, tchán herec. Je taková rodina inspirací, nebo v nějaké podobě laťkou? Jak to cítíš? A možná ještě – jak to cítí tvoji synové?

Taberyovi a Štěpánkovi jsou neuvěřitelně idealističtí, humanističtí, čestní, rovní, ještě více idealističtí něž já. Myslím, že já jim naopak můžu přinášet pohled až skoro toho matematika. Máme se rádi a respektujeme se. A synové? Ti se v rodině cítí dobře, jsou Taberyovi, já jsem zůstala Fuchsová, starší je na umělecké škole a mladší, to teprve uvidíme. Až přijde, že chce být kuchař, bude kuchař. Ona ta vnitřní motivace člověka je něco, co nepřeválcuješ vůlí, penězi, snažením. Zaklekla bych na něho až v případě třeba drog, ale jinak ať kluci dělají cokoli dobrého.

Ještě pořád tě baví kabelky?

Kabelky? No jasně! Měla jsem období, kdy jsem si z našich cest vyždycky nějaké kabelky přivezla. Teď už na férovku člověk zvažuje, jestli si koupí kabelku nebo bude šetřit na plyn, ale kabelky mě pořád baví. Kabelky a boty, všechno ostatní si člověk může pořídit ze sekáče a až ho omrzí, pošle to dál nebo to někomu věnuje. Kabelky ale neposílám dál. Mám velkou skříň po babičce, skleník, a v ní mám vyskládané kabelky jednu vedle druhé, pěkně podle barev. Ta je odtud, ta odtamtud... Jo, kabelky mě baví.