Petra Schwarzová Žallmannová

JAK VIDÍ PETRU SCHWARZOVOU žALLMANNOVOU OLCHAVOVA.CZ?

Petra je naše znovunalezená dávná rodinná známá. Jsem neskutečně šťastná, že mi osud (???) přihrál do cesty takovou nadšenou profesionálku! Petra, když se zajímá o knihy pro děti, tak je to se vším všudy – mohla by hodiny vyprávět třeba o ilustracích a jejich umělecké hodnotě, má obrovský cit pro kvalitu překladu, zná osobní životy jednotlivých autorů, ví, co se kde v kterém nakladatelství šustne a jaké jsou jejich plány. V Petře jsem našla člověka, se kterým si můžu povídat hned o třech mých velkých vášní – o vzdělávání, o knížkách a o kočkách! Co víc si přát!

PŘEDSTAVUJEME VÁM petru schwarzovou Žallmannovou

Petro, tvoje kariéra mě baví. Ty, když se do něčeho vrhneš, je to s veškerou vášní. Jazyky, knihy, překladatelství, kočky. Můžeš popsat své cesty?

Nepište to tam, ale já jsem nechodila úplně ráda do školy, protože mi neustále někdo říkal, co mám dělat. Já mám ale ráda objevování! Vždycky jsem měla ráda knihy, encyklopedie, vždycky mi někdo předčítal – babička, naši, bratr. Pamatuji si, že mi třeba tatínek, když jsem byla nemocná, četl před spaním Saturnina nebo Dvacet tisíc mil pod mořem. Vzpomínky na společné čtení jsou strašně silné, knihy jsem vždycky považovala za část svého života. Když jsem přišla na gymnázium, měla jsem už všechno povinné načteno a mohla jsem si číst, co jsem chtěla. Prostě všude kolem mě byly knihy, ale nikdy mi nepřipadalo, že by to bylo něco, čemu mám věnovat speciální pozornost. Tak jako si ráno vyčistím zuby, tak mám někde po ruce knihu, kterou čtu a kterou si vezmu s sebou třeba na prázdniny.

Pak jsem se seznámila s lidmi kolem festivalu Poezie bez hranic, to bylo vzrušující, ale zatoužila jsem po změně a nechala jsem se zaměstnat v korporátě. Tam přišla krize, dokázala jsem přečíst jen pár řádek před spaním, to fakt nebylo čtenářství.

Když jsem otěhotněla, řekla jsem si – ha! Dětské knihy, musím být připravena na děti! Prohledala jsem internet i knihkupectví a žasla, kolik nádherných knih vychází, a rozhodla se, že tak, jako byly knihy samozřejmou součástí mého dětství, tak to zařídím také svým dětem. Když bylo dětem osm měsíců (Petra má dvojčata), začala jsem psát blog Opičí matka. Byl to prostor pro sdílení mého nadšení z dětských knih. Blogu si všimli v časopise Tvar a od té doby do něho píšu každých čtrnáct dní recenze literatury pro čtoucí děti.

Když začaly děti hodit do školky, nosily si s sebou svoje knihy, protože jim sloužily jako kotva, byl to pro ně způsob, jak mohly být spojeni s domovem. Učitelky si těch knih kolem nás všimly, začali jsme dělat pro rodiče sedánky o dětských knížkách, nosila jsem inspirativní knihy do školky, učitelky s nimi pracovaly, rozkřiklo se to po okolí a začaly se ozývat jiné školky v regionu. Pak jsem jela na kurz Olchavova.cz do Prahy s paní Sulovskou a od té doby pracuji také pro tebe . Tak se koníček spojil s prací.

Účastníky seminářů fascinuje, kolik prezentuješ knížek. Navíc na každý seminář to portfolio obnovuješ, protože stále vycházejí nové knihy. Máš představu, kolik knížek přečteš?

Díky tomu, že spolupracuji s Mravenčí chůvou, čili s lidmi, kteří se knihám věnují hodně intenzivně, mám teď pocit, že nemám přečteno skoro nic. V češtině vychází dvaapůl tisíce dětských knih ročně, není možné mít přehled o všech, myslím, že přečtu v průměru jednu až dvě knihy denně. Klasické textové čtení ale prokládám rychlým listováním obrázkovými knihami, abych získala o knize základní dojem.

Kolik knih neprojde tvým filtrem nebo – jaký je poměr toho, co můžeš doporučit a co už ne?

Vůbec nečtu knihy, u nichž mě uráží ilustrace, to je první filtr. Druhý filtr je nakladatelství, od těch ověřených sáhnu i po knize, která mě na první pohled nezaujme. Další filtr musí být – kniha se mi sice nelíbí, ale objektivně je to kniha, která se hodí určitému typu čtenářů. Soustředím se hodně na dvě kategorie čtenářů, mám pro ně otevřenou mysl a hledám vhodné čtivo – na konec první třídy a přelom prvního a druhého stupně, protože to jsou zlomy, kdy děti přestávají číst.

Knih, které přečtu a chci je mít doma, je asi desetina a knih, které považuji za dobré, je asi pětina. Taky už jsem vrátila pár knih, které jsem odmítla recenzovat, protože plivat na něco je ztráta času mého i čtenářů a protože kvalitních knih je opravdu dost.

Aha, takže nejsi ze všeho nadšená, jako to vypadá na seminářích, je to efekt výběru.

Ne, to nejsem. Vyšla třeba kniha s názvem Myška a sedm postýlek. A na titulní straně je ale v postýlce místo myšky plch. Takovou knihu odmítají číst i moje děti, kterým samozřejmě nevadí číst o fialové žirafě, když je to v souladu s kontextem. Uráží mě, když si autor, nakladatel, ilustrátor nebo překladatel o mě myslí, že jsem blbec.

Máš přísná měřítka.

Chtěla bych být objektivní, ale to nejde, umění a jeho vnímání je vždycky subjektivní. Odmítám rychlokvašky, knihy pro děti nemůže psát každý. Čím méně slov kniha má, tím pečlivěji musí autor volit slova.

Na seminářích dáváme prostor nejen knihám, ale také sdílení zkušeností s podporou čtenářství. Slyšela jsi hodně historek o zamčených školních knihovnách a podobně. Kde mají podle tebe čeští vyučující největší rezervy v podpoře čtenářství?

Mnoho z nich bohužel nečte a neobklopuje sebe a děti knihami, a to ani těmi pro děti, ani těmi pro dospělé. Obrovský efekt má třeba to, když děti vidí své pedagogy s knihou, byť je to kniha pro dospělé. Je pravda, že vybrat pro děti na druhém stupni správnou literaturu je velmi obtížné, ty děti jsou velmi náročná klientela. Navíc je třeba vybrat literaturu ne pro třídu, ale pro jednotlivce. Děti nechtějí staré knížky, chtějí ty nové, takže pedagog by měl neustále načítat novinky, ale oni jedou stále se starým repertoárem. Nemají čas? Příležitost? Chuť?

Výzkumy, platí pro angličtinu, pro češtinu bude hranice o něco níže, říkají, že až kolem 13. roku věku je dětský mozek schopen mít stejný zážitek z vlastního čtení jako ze čtení slyšeného. Čtení je pro děti tvrdá práce, proto je předčítání dětem extrémně důležité. Ale nestačí číst prvňáčkům, každý má rád, když se mu čte, i dospělí poslouchají podcasty. Je důležité, aby dospělí znali hrdiny svých dětí, nejen těch knižních.

Dalším častým nešvarem jsou knížky zamčené ve školních knihovnách místo ve třídách. Je přitom mnohem větší pravděpodobnost, že dítě sáhne po knížce, když ji má ve třídě vystavenou s titulní stránkou na poličce, než když je zavřená v knihovně.

Ze seminářů také víme, že dětem chybí mužské čtenářské vzory. Knih pro kluky je plno, ale vidět čtoucího muže není všednodenní zážitek.

Ano, přitom historicky to bylo jinak. Literatura a dumání o ní byly doménou mužů. Pak přišla průmyslová revoluce, válka, emancipace a fenomén žen spisovatelek, pro které byly knihy cestou ze stereotypu péče o děti a domácnost. Kluk pro svou mužskou identitu mužské vzory potřebuje. Trochu se bojím, aby pro kluky nebylo čtení považováno paradoxně za takovou babskou činnost. Muži moc často neříkají, že čtení je cool, cool jsou jiné věci. Společnost kontemplativním typům mužů dnes moc nefandí.

Udělala sis z lásky k dětské literatuře, tedy z koníčka, práci, máš čas také na literaturu pro dospělé?

No, je otázka, co je to dospělá literatura, ta hranice je úzká. Sahám v současné době po literatuře, která je doporučitelná kategorii young adults (mládeži), a to mě saturuje. Dospělácké literatury jsem přečetla hodně, za posledních sedm let ale čtu významně více knihy pro děti.

Umíš si vůbec představit, že by tvoje dítě nečetlo? Že by ho to nebavilo?

Ano. Chystám se na to, že to možná přijde. Mám kamarádku, která má nakladatelství a knihy jí přetékají z domu okny a která říká, že její synové čtou jenom časopisy o Star Wars, jinak nic. Jeden z mých synovců nečte, prý jsou jiné věci, které by dělal raději. Jeho bratr čte naprosto cokoli, je to průtokový ohřívač knih. Čili chystám se, že to může přijít, ale věřím tomu, co říká Jiří Trávníček, že u dětí, které četly a momentálně procházejí čtenářskou krizí, je významně větší pravděpodobnost, že se ke knihám někdy vrátí. Takže nepropadnu beznaději a budu dále kupovat kvalitní literaturu a doufat ve zvrat.

Otázka na závěr – mívalas poradnu pro kočky s poruchami chování. Dá se kočka vychovat?

Ke kočkám jsem se dostala tak, že jsem sama měla kočku s problémovým chováním. Bylo to v době před internetem, takže jsem nakoupila spoustu knih a absolvovala různé kurzy v zahraničí, abych zjistila, že hlavní problém s problémovou kočkou spočívá v tom, že lidi očekávají, že se kočka bude chovat jako pes. Pes je smečkové zvíře, touží po uznání, touží být co nejvýše v hierarchii smečky. Kočka není smečkové zvíře. Kočka společnost potřebuje, ale je solitér, nerespektuje smečku. Vychovat nebo vycvičit kočku je možné jen do určité míry. Když chceme mít hodnou a mazlivou kočku, musíme mít dobře socializovanou kočku a socializace probíhá v prvních třech měsících života. V té době má přijít do styku s tím, s čím chceme, aby byla v pohodě – s malými dětmi, fousatými muži, hlasitou hudbou. Naprosto klíčový je druhý až sedmý týden života kočky. Není pravděpodobné, že když kočka žije dva měsíce ve stodole, bude v bytě s rodinou mazlivá čičinka. Pokud chce někdo trénovat a vychovávat, měl by si pořídit pejska.

A nějaká kočičí success story?

A success story? Moje vlastní kočka dělala všechno špatné, co jen kočky dovedou. Zjistila jsem, že byla špatně socializovaná a nesnášela, když se jí sahá na tělo. Dokázala jsem na ni celý rok! nesahat, po roce mi přišla položit do dlaní hlavu. Ale dělala to jen někdy a ne všem. Nezměrnou trpělivostí se z ní stala po letech normální dospělá kočka.