Irena Trojanová

Jak vidí Irenu Trojanovou Olchavova.cz?

Mít ve svém profesním (i osobním) životě Irenu je jako vyhrát jackpot! Nejen, že je suverénně ta nejspolehlivější lektorka, jakou znám, ale je pro mě motorem i kompasem. Každou naši kávičku začíná slovy: „Hele, napadlo mě, že bychom mohly třeba vyzkoušet…“ Neustále přináší nové nápady a témata, nezůstává pak ale jen u slov, vše také obratem a spolehlivě realizuje. Takový člověk v týmu je opravdové požehnání!

Fascinuje mě, že před každým seminářem, byť má už několikátou reprízu, vždy znovu všechny materiály projde a vždy udělá nějaké změny, aby byl seminář vždy opravdu aktuální a relevantní pro danou skupinu. Říká k tomu: „Nechci být jako kolotočář a přednášet pořád to samé dokola.“

PŘEDSTAVUJEME VÁM IRENU TROJANOVOU

Jak ses dostala k lektorování?

Ředitelování je strašně vyčerpávající, a tak jsem paradoxně potřebovala ještě nějakou další činnost, která mi pomůže udržet se v dobré duševní kondici. A protože za skoro dvacet let ředitelování mám spoustu zkušeností, které mohu předávat, ale zároveň mě baví vytáhnout od lidí jejich zkušenosti a využít je pak v ředitelování ve své škole, začala jsem lektorovat. Takže je to taková reciprocita – já vám, vy mně.

Lektoruješ pro Olchavova.cz. Je vaše spolupráce něčím specifická?

Dita nabídne všechno, co potřebuju, je to u ní strašně pohodlné. Je u ní naprosto super dokonalý lektorský servis. Přijdu, nemusím se o nic starat, pracovní materiál je namnožený, nahraný, předem vím všechno potřebné o účastnících – kolik jich bude, odkud jsou. A co je ještě víc – sedly jsme si s Ditou lidsky a že vlastně všechny novinky vymýšlíme spolu, že jsme jedna na druhou naladěné. Taky si můžeme upřímně říct – hele, to už je moc nebo hele, potřebovala bych tohle. Klíčové slovo? Upřímnost, přímost.

Co nejvíce oceňuješ na účastnících?

Aktivitu. Hlavně ať jsou aktivní! Protože já jsem, po vzoru pana Čapka, líná, mám to tak i ve škole, když učím, že by hlavně měly pracovat děti. Tady samozřejmě nemůžu říct, že budou pracovat hlavně a jenom účastníci, to by nebylo fér, ale jsem ráda, když se aktivně zapojují. Pro mě to znamená obrovskou přípravu, protože já to musím udělat tak, abych jim předala novinky, a oni pak mohli pracovat buď na základě novinek nebo na základě toho, co už umí, a mohou sdílet s ostatními. Takže za mě jako za lektorku – hodně dobrá je pracná příprava, ale pak bych chtěla, aby byli účastníci aktivní. Očekávám také upřímnost, aby mi řekli – tohle už nechceme, nebo tady už je to moc. Upřímnost očekávám také při hodnocení semináře, řekněte mi, jestli vám to k něčemu bylo, k čemu konkrétně, a když nebylo, tak mi to taky řekněte, abych s tím mohla pracovat dál.

Jak zjistíš, že jsou účastníci spokojeni?

Buď si na začátku udělají desetimístnou číselnou osu, na které si označí, že v tomto tématu jsme tady někde, například jsem na pětce a chci se dostat na sedmičku. Na konci semináře se zeptám, jestli se posunuli tam, kam chtěli, a co jim nejvíce pomohlo. A když jsem trochu tvrdší, pak se ptám, co ze semináře konkrétně, ale opravdu konkrétně použijete, kdy to použijete a kdo zkontroluje, že jste to použili. Příklad očekávané odpovědi – náš hospitačni protokol nemá položku jak si děti osvojují kompetence. Protokol s touto položkou udělám společně se zástupcem a vzájemně se přesvědčíme na první hospitaci, jestli jsme protokol doplnili užitečně. Kromě toho si mohou účastníci na konci semináře sami sobě písemně slíbit, co udělají jinak, lépe, nově. To funguje taky dobře.

Jsou tvoje seminář jiné, než byly na začátku lektorské dráhy?

Já když si vzpomenu na svoje první semináře, tak se strašně stydím. Strašně. Musím litovat ty, kdo tam seděli, protože na tříhodinový seminář jsem měla padesát slidů, mluvila jsem mluvila jsem mluvila jsem, na slidech byl milion slov, všichni účastníci museli být naprostí chudáci. Postupně se to ale měnilo. V prvé řadě jsem musela začít důvěřovat sama sobě, že to dokážu dělat jinak, musela jsem hodně číst, zpracovávat zpětnou vazbu. Další posun byl, že já nejsem ta hlavní, hlavní jsou účastníci a jejich potřeby, to bylo skvělé si uvědomit. Pak jsem začala více přemýšlet, kdo jsou účastníci – ředitelé, vychovatelé, zástupci, řadoví učitelé, celá sborovna. Hodně jsem začala konkretizovat, cílit na konkrétní potřeby konkrétních lidí a pozic. Zkrátka zákazník udává obsah semináře.

Mohu se vrátit k otázce proč u Dity. Když děláme kulatý stůl, Dita se napřed účastníků zeptá, co potřebují, a já už dostanu zakázku, že třeba zástupci momentálně potřebují toto a toto. Zkrátka více přemýšlím o účastnících než o tématu. Úplně nejvíc jsem si to uvědomila u konkurzů. Účastníci jdou na seminář s cílem dostat se do ředitelské funkce, a když mi někdo z účastníků pak napíše, že funkci dostal, to mi vytrysknou slzy, říkám si jo, to jsme dokázali. A není to jen moje zásluha, je to zásluha všech těch sdílení.

Takže posun ode mne k lidem. Je to taková sociologie v pedagogice.

Které téma máš nejraději? Není to špatná otázka?

Teď žiju konkurzy! Zamilovala jsem se do konkurzů. Je tady dobře definovaný cíl – připravit na konkurz, být u něho úspěšný. A oni jsou, takže radost. Ale já mám všechny semináře ráda, ráda školím zástupce, protože jsou ve školách strašně důležití. Taky si u tohoto semináře uvědomím, za co všechno vděčím svým zástupcům, vždycky je pak jdu hned pochválit a poděkovat jim. Hodnocení je také moc důležité. Díky seminářům jsem si uvědomila, k čemu jsou hospitace, že hodnocení hodin nemůže být dobře-špatně-průměrně. Vůbec jsem dříve neuvažovala, že lidem musím vytvořit nějaké podmínky, aby mohli kvalitně pracovat. Takže já díky seminářům mám svůj obrovský posun. Takže asi fakt špatná otázka, no. Prostě každý a každý jinak. Jako děti. Největší péči vyžaduje novorozenec, takže novinka je vždycky v popředí mého zájmu. Ale i starším dětem kupuju nové šatičky a botičky, někdy je posílám na tábor . No a novorozenec je teď konkurz, ale už taky dlouho nebude, protože připravujeme rozšířený balíček pro zástupce, toto miminko už je v takovém asi šestém měsíci, blíží se porod, takže konkurz už bude brzy muset být trochu samostatnější.

On-line nebo prezenčně?

Obojí. Zjistila jsem, když to vypuklo a Dita mi řekla buď on-line nebo vůbec, že by mi školení chybělo. Zkraje jsem on-line strašně neměla ráda, koukat do obrazovky. Postupně jsem se to ale naučila, onliny mi vlastně vůbec nevadí, díky nim máme připojenou celou republiku, takže já najednou vidím, že jsme umožnili účast na seminářích někomu, kdo by vůbec nemohl do Prahy přijet, a to je za mě to úžasné. Oni to potřebují a my jim to můžeme dát. To je ten můj přerod zaměřený na účastníka. A taky jsme se už to naučili, i když se určitě budeme učit dál. Prezenční semináře jsou samozřejmě také super.

Na jakých hodnotách, na jaké filozofii nebo na jaké dovednosti stojí tvoje lektorování.

Já pořád mám teď v zorném poli pojem upřímnost. V soukromém životě, na seminářích. Upřímně vám tady předkládám něco, co jsem se naučila, mám dvacet let praxe v ředitelování, deset dvanáct let lektorování, tohleto vím, to vám můžu předat. A nikdy vám nelžu. Toto je fakt, toto je názor, toto nevím. Jsem vám k dispozici, kdykoli se mě můžete zeptat, tady jsou kontakty. Velkou radost mi dělá, když mohu inspirovat.

Shrnuto – upřímnost, odbornost, užitečnost, nápomocnost, profesionalita. 

Otázka na tělo - Řídíš velkou školu, školíš, vzděláváš se a vedle toho přečteš hromady knih, setkáváš se s přáteli, dopřeješ si péči o své tělo i duši… V jakém časovém pásmu žiješ, že všechno stihneš?! 

Noo, využívám k práci každou hluchou chvilku, třeba každodenní cesty vlakem.

Umím relaxovat a umím nabírat elán od lidí kolem sebe.

A taky třeba předávám vedení porad – alespoň občas – někomu jinému. Nejen že si odpočinu, ale podpořím odborný a osobnostní rozvoj kolegů. A také – podle toho, jak se vedení porady zhostí, získám další podklady pro jejich hodnocení.

A nedělám všechno sama, věřím svým kolegům a kolegyním.