Jarmila Sulovská

JAK VIDÍ Jarmilu sulovskou OLCHAVOVA.CZ?

Paní Sulovská srší neuvěřitelnou energií, nikdy nevíme, kde ji zrovna zastihneme, většinou je někde na cestách a vozí s sebou hromadu podkladů na semináře minulé i budoucí. Její semináře jsou nabité inspirací, které na účastníky chrlí v úctyhodném tempu. Díky svému osobnímu i rodinnému zázemí má široký přesah nad rámec lingvistiky, proto umí poutavě vysvětlit principy podpory čtenářské gramotnosti nejen češtinářům, ale i biologům, matematikům nebo tělocvikářům. 

PŘEDSTAVUJEME VÁM jarmilu sulovskou

Když s Tebou mluvím nebo Ti píšu, tak si říkám – kde zrovna jsi, odkud kam zrovna jedeš, jsi v Olomouci, nebo v Liberci?

Teď jsem více v Olomouci, ale celý život pendluji Olomouc – Liberec. Dokonce když francouzštináři měli ke každému členu Sdružení učitelů francouzštiny napsat, ze kterého jsou města, museli u Sulovské napsat Olomouc a Liberec.

Co je láska a co bydliště?

Láska je samozřejmě Olomouc. V Liberci jsem si už také zvykla, ale nedá se to srovnat. Olomouc je moje rodiště, je to historické město s množstvím kultury, v Liberci je blízko do přírody, ke sportům. Mám ráda obojí.

Čím jsi chtěla být, když Ti bylo tak deset let a byla jsi malá holčička?

Já jsem chtěla být vždycky učitelkou.

Opravdu?

Ano, akorát se to trošku změnilo, protože na základní škole jsem měla ráda chemii, na střední škole jsem byla více orientovaná na matematiku, maturovala jsem z ní, dokonce jsem ji chtěla jít studovat. Ale na konci střední školy jsem dala přednost jazykům a vystudovala jsem češtinu s francouzštinou. Ale faktem je, že matematika a logické myšlení mi v životě i v práci hodně pomáhá.

Co Tě na češtině jako jazyku nejvíc baví?

V podstatě všechno. Souvisí to s tím, že jsem měla vždy široký záběr. Když jsem učila na základní škole, orientovala jsem se hodně na mluvnici, abych ji srozumitelně vysvětlila žákům, na bohatost jazyka, na lexikologii, aby si uvědomili, jak je čeština krásný jazyk. Prostředníkem mi byla hlavně literatura, protože jsem nikdy neoddělovala mluvnici, sloh a literaturu.

Když jsem učila na 1. stupni, těšilo mě, jak jsou děti otevřené učit se všemu, co jsem jim připravila. Na 2. stupni základní školy jsou žáci velmi kreativní, bavilo mě pro ně a s nimi leccos vymýšlet.

Na střední škole se výuka více orientovala na literaturu, a proto jsem se snažila vybírat takové autory a hlavně ukázky, které by studenty zaujaly. Žáci už jsou zdatní parťáci, dobře se s nimi diskutuje.

Na vysoké škole jsem kromě didaktiky, což je můj hlavní obor, učila lingvistickým disciplínám, protože jsem mimo jiné učila i studenty nečeštinářských oborů. V seminářích jsem byla spíš inspirátorka, studenti pracovali samostatně a velmi dobře. Mám od nich dokonce svolení, že mohu na mých seminářích pro učitele prezentovat i něco z toho, co oni vymysleli.

Inspirují mě také učitelé, kteří v diskusích na seminářích vyprávějí o tom, co se jim ve výuce dobře dařilo, a vzájemně si doporučují zajímavé knihy nebo témata, jichž se ten který seminář týká. Je to inspirativní pro všechny. Mám radost, když mi na další seminář přinesou ukázat, co jejich žáci vytvořili na základě toho, co jsme s učiteli zkoušeli v semináři.

Prostě všechny stupně mají své kouzlo. Jsem ráda, že jsem všemi typy škol prošla, vím, na co navazuji, vím, co kde je potřeba.

Vím, že Tvojí doménou je didaktika a mezioborové vztahy, že?

Byla jsem na fakultě zaměstnaná především jako didaktička. Didaktiku taky zúročuji na seminářích u vás, protože je to podle mého názoru pro učitele to nejdůležitější. Člověk může být dobrý odborník v oboru, ale když učivo neumí podat, je to špatně. Mám výhodu, že mohu při výuce využít i můj zájem o výtvarné umění a hudbu.

Co Tě vlastně na té učitelské profesi pořád baví?

Já jsem chtěla být učitelkou vlastně proto, že jsem měla ráda všechny moje češtinářky. A když jsem potom učila na prvním stupni, měla jsem velkou radost, když jsem viděla tu bezprostřední reakci malých dětí. Jednu dobu jsem učila ve Višňové na pomezí Německa, Polska a Česka, tam jsem si připadala jako babička Boženy Němcové. Najednou jsem se ocitla ve druhé třídě a vůbec jsem nevěděla, co a jak, ale moc mě to bavilo. Musela jsem mít široký záběr napříč předměty, odtud asi pramení to, proč se dodnes tak intenzivně věnuji mezipředmětovým vztahům, protože na prvním stupni učitelky zkrátka musí učit všechno. Moc si jich za to cením.

Vím, že jsi od roku 2001 nositelkou francouzského vyznamenání Řád akademických palem, což je jedno z nejstarších vyznamenání pro civilní osoby. Můžeme Tě oslovovat rytířko?

Já myslím že ne. Ale je fakt, že ve Francii si na to hodně potrpí a že jsem to vyznamenání brala jako velkou čest. A navíc tenkrát byl ve Francii ministr školství a kultury pan Jacques Lang, a to byl nesmírný fešák! J Velmi mě tehdy to vyznamenání potěšilo, protože mi můj šéf na katedře vytýkal, že se málo věnuji vědě.

Ještě když jsme u té francouzštiny, školíš francouzštináře?

Neškolím. Už mi na to nezbývá čas. Byly doby, kdy jsem byla ve francouzštině natolik ponořená, že jsem občas hledala české slovíčko. Tehdy jsem byla velmi činná v Alliance française, kde jsem několik let učila, a ve Sdružení učitelů francouzštiny – dodnes jsem v Libereckém kraji předsedkyně regionální komise na olympiádě ve francouzštině. Myslím si, že je nejlepší, když jazyk školí rodilí mluvčí. Nicméně to, co jsem se naučila ve Francii z didaktiky, dodnes zúročuji na svých seminářích v rámci češtiny. Teď třeba připravuji seminář o komiksu a v něm využiji právě to, co jsem se naučila ve Francii.

A co děti a co vnoučata? Vidíš u nich nějaké jazykové, kantorské nebo písmácké vlohy?

Všichni jazyky umí, někteří i několik. Syn od pěti let mluvil s manželem anglicky, se mnou francouzsky. Vystudoval v zahraničí, ale předtím nikdy neměl jedničku ani z češtiny ani z angličtiny. Jeden z vnuků závodně lyžuje, tráví spoustu času v Rakousku, ale jedničku z němčiny nemá. Vidím, že známky nemusí vždy odpovídat skutečným znalostem a dovednostem.

Neustále inovuješ své semináře, co teď chystáš nového?

Na letní školu češtiny připravuji dva nové semináře a inovuju i ty, které už jsem učila. Úplně nový bude Komiks ve výuce ČJL, určitě ho nabídnu i Olchavova.cz, Dita prý právě komiksy sjíždí jeden za druhým J, tak snad se jí bude téma líbit. Pracuji také na semináři Literatura a film, doplňuji materiál pro seminář o reklamě, protože reklama je výborná pomůcka do výuky jazyka a stylistiky. Běhám všude s mobilem a fotím různé reklamy a cedule, abych měla dost autentického materiálu. Průběžně doplňuji i semináře o čtenářské gramotnosti, estetické výchově, humoru a načítám nové knihy k semináři o moderní literatuře pro děti a mládež.

Známe se spolu poměrně dlouho, je pro Tebe spolupráce s Olchavova.cz tradicí, jednou z mnoha příležitostí, kterou prostě uvítáš, nebo je něčím specifická?

Říkám to Ditě opakovaně – ráda do Klimentské jezdím. Je tam velmi příjemné prostředí, Dita je milá, umí vytvořit příjemné zázemí, všechno je perfektně připravené, vytištěné, nikdo nebrblá, že je tisk drahý. Mám ráda, když je o lidi postaráno. Na semináře jezdí účastníci, kteří jsou opravdu zainteresovaní, baví je učit se stále něco nového, jsou kreativní a jsou tam proto, že tam chtějí být, ne proto, že musí. Když jsem u Olchavova.cz, je to pro mě svátek.